Za naši vlast!

Tak, povídka která mi probojovala 3. místo v literární soutěži Pomníky s příběhem, snad se bude líbit :)

I. část



Noc byla temná a počasí nebylo nijak příznivé. Nálada posádky Wellingtonu byla pod bodem mrazu. Všichni se soustředili na svoji práci. Věděli, že stačí jediná chyba a můžou skončit na dně Biskajského zálivu. Však už se to několikrát stalo. Ztráty u 311. Československé bombardovací perutě byly den ode dne větší a oni se nehodlali přidat na dlouhý seznam obětí, které padly při nočních hlídkách nad Biskajským zálivem.

„Hele, chlapi, něco jsem zahlíd." To promluvil Josef Nývlt.

„Máš už z toho věčnýho čumění do tmy halucinace, vždyť tam nic není. Kdyby venku lítala německá stíhačka, už dávno by na nás zaútočila," odvětil mu nezaujatým hlasem Alois a vrátil se k předešlé činnosti. Jeho posunky naznačovaly, že by o tom nerad diskutoval.

Ottovi, který pečlivě naslouchal zvukům z venku, se ale nezdálo, že by bylo Josefovo zděšení neoprávněné. Všichni vojáci z R.A.F. vědí, že německé stíhačky se zvláště ve večerních a nočních hodinách na obloze špatně odhalují. A potom se to stalo. Letoun se divoce otřásl a bylo jasné, že německé stíhačky je objevily. Všech šest mužů napadlo to stejné „Je po nás!". Urychleně začali všichni spolupracovat, ale to už se letoun otřásl po druhé, tentokrát mohutněji. Bylo jasné, že se z té ošemetné situace musí co nejdřív dostat, jinak skončí na dně moře jako vzpomínky na válku.

Rudolf Matějíček už notnou chvíli vysílal varovné vzkazy k centrále. Jak Otto poznal, velice těsně se letoun vyhnul dalšímu útoku stíhačky. Střela ho jen lehce štrejchla o levé křídlo. I to mělo ale děsivý dopad na celou stabilitu letounu.

Ten začal nezadržitelně klesat a mezi posádkou vypukla panika. Každý se ji snažil skrýt, ale i tak byla lehce rozpoznatelná. Všichni byli vyděšení k smrti, bylo to přirozené. I tak byli ale připravení zemřít pro svoji vlast. Rudolf dál vysílal k centrále vzkazy: „Byli jsme zasaženi, padáme... Pokusíme se přistát na vodě... Halo?... Pokusíme se s letounem přistát... Ano na vodě... Jsme několik kilometrů od Brestu... Jsme zasaženi..."

Nakonec se podařilo přistát s letounem na vodě, daleko od břehů Francouzského Brestu. Žádný z mužů ještě nikdy neviděl letoun takto zřízený... Neměli nic. Jen své holé životy, což jim teď připadalo jako ten největší dar. Okamžitě vyhledali člun, nasedli na něj a za chvilinku už se pohupovali na vlnách oceánu.



II. část



„Nic na člun nenakládejte, musí být co nejlehčí," vykřikl Otto tu nejsamozřejmější věc, kterou samozřejmě všichni věděli. S člunem připluli tak, aby se částečně schovali za vrak letounu. Byla ještě tma a odhadovali, že je asi 1 hodina v noci. Náhle se zvedl vítr a moře se začalo vlnit. Nad hlavami mužů se ozval rachot. Vyděšeně obrátili své hlavy k nebi v obavách, že je našly německé stíhačky.

Co ale uviděli nahoře, pro ně bylo důvěrně známé a představovalo bezpečí. Na obloze létal záchranný hydroplán, jehož posádka zřejmě dostala varovný vzkaz ze základny o jejich pádu. Letoun nejistě polétával v okruhu několika kilometrů pořád tam a zpět. Muži věděli, že na sebe musí nějak upozornit, aby posádka letounu věděla, kde se přesně nacházejí. V tom Augusta vykřikl: „Světlice!"

Otto se na něj nechápavě obrátil a řekl: „O čem to tady ksakru mluvíš?"

„Ty si nevzpomínáš? V člunu jsou světlice. Jen je musím někde najít," celý člun se začal otřásat kvůli dunivému jásotu posádky. Všichni plácali Augustu po rameni a hlasitě se smáli. Člun se rozkymácel do stran, až by člověk řekl, že se se všemi šesti muži převrhne.

Augusta prohrabal hromádku věcí naskládaných v rohu člunu a vítězně vytáhnul dvě světlice.

Otto přidržel světlici a Augusta vytáhl pojistku. Vyřítila se do nebe jako blesk a ozářila obrovskou vodní plochu. Po chvíli se hydroplán na nebi obrátil a směřoval k místu, kde na moři plul člun. Když nebyl letoun ještě úplně blízko, odpálili muži druhou světlici, která letounu poskytla dost přesnou představu, kde se člun s celou posádkou nachází. Letadlo slétlo na vodní hladinu a hladce přistálo. Muži k němu museli ještě kousek doplout, ale navigace pomocí světlic byla téměř přesná. Jeden po druhém se za pomocí mužů z hydroplánu dostali do kabiny letadla.

„Chlapi, měli jste štěstí. Z centrály jsme dostali zprávu, že jste havarovali, vyrazili jsme, jak nejdřív to šlo. Doufali jsme, že vás najdem." Všichni se dostali šťastně na základnu, kde nemohli uvěřit tomu, že se opravdu podařilo je najít. Byla to šťastná náhoda, která jim nejspíš zachránila život.



Československá bombardovací peruť zažila velmi úspěšné podzimní a zimní měsíce. Zasáhla mnoho cílů a dokázala, že i Češi a Slováci, jsou hrdinové, jak se patří...

A s jarem přichází nová naděje na výhru jak pro Ottu Jebáčka a jeho posádku, tak i pro celou R.A.F.



III. část- rok 1950



Otto seděl netrpělivě na nemocniční bílé židli a v ruce mačkal kapesník. Byl nedočkavý. Po chvíli si nervozitou začal kousat nehty. Vždy, když odněkud přišla nemocniční sestřička, cukl s sebou a ohlídl se po ní. Najednou vyšla z širokých stříbrných dveří sestřička s širokým úsměvem.

Došla až k Ottovi a klidným hlasem promluvila:

„Vy jste asi manžel paní Jebáčkové, že? Říkala, že budete nervózní," usmála se na něj shovívavě.

„Ano, ano jsem. Je v pořádku?"

„Nebojte, v naprostém. A vaše dcera taky."

„Dcera?"

„Přesně tak, máte holčičku."



IV. část- o 62 let později (rok 2012)



Místnost, ve které se konal pohřeb, byla přeplněna lidmi, kteří se naposledy přišli rozloučit se statečným letcem Československé bombardovací perutě. Kněz požádal o ticho, předstoupil před shromážděné s řečí, kterou s pomocí rodiny Otty Jebáčka sestavil.

„Dnes jsme se tu sešli, abychom se naposledy rozloučili s českým letcem, který za naši vlast bojoval ve 2. světové válce. Otto, se narodil v Kuřimi, kde prožil své dětství a v pouhých 23 letech se dobrovolně přihlásil k R.A.F., kde jeho výcvik započal. 15.9. roku 1942 se stala havárie s jeho letounem, díky velkému štěstí ji on i jeho posádka přežili. Opět se připojil k letectvu, kde létal až do konce války a rozpuštění 311. perutě. Poté se vrátil do svého rodného městečka, kde se seznámil s rozenou Petrou Karašínskou, po svatbě Petrou Jebáčkovou.

Zanechal po sobě svou jednu dceru, dva vnoučky a dokonce jedno pravnouče. Byl to statečný letec, výjimečný manžel, opatrující otec, dědeček a pradědeček.

Dožil se 94 let. Jeho posledním přáním bylo slyšet při cestě na odpočinek přísahu, kterou všichni českoslovenští letci skládali ve Velké Británii:

,,Přísáháme při všem co je nám svato

a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením,

že budeme poslušni presidenta a vlády Republiky Československé

a všech svých velitelů presidentem a vládou ustanovených,

přísaháme,

že budeme bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude,

i v nebezpečí, bez váhání a odporu,

že svých vojsk neopustíme,

ale i životy své ochotně dáme na ochranu vlasti

a její svobodu,

přísaháme,

že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi,

v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce se brániti tak,

jak nám káže čest a vědomí povinností občanských.

Tak přísaháme!"



Nechť Otto Jebáček odpočívá v pokoji!"